„Odkrývám vrstvy, které se usadily na jednotlivých místech a nalezené kousky skládám postupně k sobě. Mohl bych vám toho o tomto místě říct hrozně moc. Třeba o tom, jak to tu jednou všechno znovu zaroste. Tráva prorůstající mezi dlaždicemi se rozbují a budovy pohltí trsy zeleně jako skalní město v horách.“

Jak vypadá holešovická tržnice, když z ní zmizí všechen ruch a stánky, za které se ukrývá přes den? Hodiny na vodárenské věži se zastavily sedm minut po osmé a z prázdných uliček se ozývají nenápadné zvuky. Ze šustění a tichých kroků se začínají zhmotňovat vrstvy času: dusot dobytka na dlažbě a cinkání vietnamských stánků se mísí se zbytky zvuků z dnešního rána.
Útržky vyprávění proměňují jednotlivá zákoutí bývalých jatek do magickorealistických obrazů, v nichž se prolíná svět řezníků a vietnamské tržnice.

„To už je všechno dávno. Líbí se mi koukat přes mříž na ulici, jak tam někdo projde nebo projede a zase zmizí. Kdyby si mě všimli, připadala bych jim jako nějaká postava. Postava, co ji tu zapomněli, zamkli, aby se jim tu o to starala, bránila tomu rozkladu a oni mohli jít pryč.“